Daniel Krejbich - hráč roku a zakládající člen Prague Panthers

Hráčem roku 2011 se stala ikona Prague Panthers Daniel Krejbich, jenž také stál u zrodu týmu Prague Panthers a prošel s ním celou 20-ti letou historií. Nedalo nám tedy v předvečer vyvrcholení oslav 20.let Prague Panthers a připravili jsme pro fanoušky fotbalu s ním rozhovor.

Dane jsi hráčem roku, ale již dlouho jsi důležitou postavou nejen v Prague Panthers ale vůbec v celém českém fotbalu. Jaké byly tvoje začátky a kdy jsi vůbec poprvé začal fotbal hrát?
Začal jsem v roce 1991, když jsem v zimě kdy skončil s atletikou, brácha mi nedopatřením prodal brusle, bylo mi 16 let a byl jsem v prváku. No a když jsem přišel na první trénink a viděl jsme jak si ty kluci hážou balón, věděl jsem hned že to je to, co chci dělat.

Takže jsi přišel z atletiky?
Ano, od 6 let jsem dělal atletiku za Slovan Bohnice a byl jsem občas i úspěšný v Praze a bavilo mě to ale ve svých 14-15 letech se začal oddíl rozpadat. V té době jsme nevěděli moc co dělat a tak jsme jako správný punkeři začali jezdit na kolečkových bruslých.

A začal jsi hned na té pozici ze které tě známe nejlépe, tj. jako linebacker?
Začínal jsem jako QB (byl jsme dvojka QB u Pražských kohoutů a pak 3 u PraguePanthers) a to my vydrželo asi tři roky. Pak až pod koučem Kellym na jednom soustředění Prague Panthers v Milevsku nám dovolil zahrát si na jiné pozice a protože mě bavil kontakt a blokování 9když jsem jako QB blokoval svým runinbackům), zkusil jsem si LB a to mi šlo. Rok jsem hrál paralerně QB i LB a le pak jsem zůstal u LB.

Nelákalo tě někdy poté znovu si zahrát v útoku a dávat TD?
Ani ne. Nevím proč ale od začátku mě bavilo že vyhrává celý tým a že když se něco povede je to společná radost. Bavilo mě že pracujeme dohoromady a užíval jsme si úspěchu celého týmu. Navíc v útoku jsem fandil bráchovi a o to víc jsem si užíval, když se jim podařilo skórovat. I jako QB jsme sám moc neskóroval, ale spíš házel passy Butchovi. Ale i já jsem stál dlouhá léta na střídačce a musel jsem o svůj post linebackera bojovat. Ale díky tom, že jsme měli trošku náskok oproti ostatním týmům, jsme si nakonec položil pár TD i v obraně.

Hraješ fotbal již 20 let, jak velký za tu dobu urazil v Čechách cestu?
Obrovskou cestu , teď speciálně jak se blíží oslava výročí 20.let Prague Panthers, mě prošlo rukama spousty fotek, tak jsem si uvědomli jak se ta úroven posunula nahoru. Je to úplně jiný sport, způsob jak se trénuje, jak se pracuje s hráči, jak se vyvíjí celý tým, jak propracovaný je systém. A asi to je i důvod proč my starý hrajeme dále, protože je tady pořád něco nového a ten sport se někam posouvá, takže kdyby to bylo stejné, asi by nás to už nebavilo.

Jakou cestu jsi za tu dobu urazil ty?
Já jsem určitě zestárl, oženil se a narodili se mi dvě děti. Ale jinak si myslím, že se mám pořád co učit, což je dobře. A ačkoli si možná spousta lidi myslí, že patřím mezi ty stále hráče, kteří mají svoji pozici jistou, tak já vidím, že těch dobrých je tuspousta a já si myslím, že se ještě mohu obrovsky zlepšit a to chci a na tom neustále pracuji.

V lednu ti již bude 37let, mnoho lidí si myslí že jsi na to už starý, ale ty na hřišti v české i rakouské lize potvrzuješ že jsi pořád jeden z nejlepších hráčů, jak to děláš?
Už jsem to několikrát řekl a možnáí to zní jako nějaký slogan, ale já si prostě myslím, že to je v palici. Pro mne to je pořád stejné a ja si za tim stojim. Vidím to i v jiných sportech. Mým velkým vzorem je Jan Macháček, legenda českého rugby, člověk, který i v 39 letech hraje na špičkové úrovni.

Vydržet tak dlouho je ale asi i o štěstí, ne?
Je to obojí dohromady, ale plati ze štěstí přeje připraveným. A zvlášť mi starší se musíme připravovat více než dříve. Je to o zodpovědnosti. Já na sobě makám o mnohem více než před 10 lety a svoji přípravu musím dělat naplno.

Co by jsi tedy vzkázal mladým hráčům, kteří chtějí být jednou jako ty oporou svých týmů?
Myslím, že fotbal je u nás už na tak vysoké úrovni, že je těžké skočit do rozjetého vlaku, takže určitě je super, že dnes mohou hráči již začínat v juniorce. Za sebe musím říci, že se určitě vyplatí 100 procentní docházka na tréninky a na nich makat naplno. Nebrat fotbal jenom jako sezónní záležitost, ale brát to jako součást života. A určitě to musí člověka bavit. Musí se bavit i tím tréninkem, ať je zima nebo mokro, ať uť už třeba namůžeš. Mělo by tě bavit potkávat se s těma lidma se kterými hraješ, mělo by tě bavit hrát. Protože jakmile tě to přestane bavit, je to špatně. Prostě si ve všewm kolem fotbalu najít to dobré. Důležitá je chuť a vytrvat.

Vidíš někoho z mladých hráčů jako svého nástupce? Ty sám jsi pomáhal vyrůst mnohým a potkáváš sposty talentů i v národním týmu.
Já bych jedno jméno úplně neříkal. Může jich přijít víc a je zde hodně hráčů, kteří mají talent a obrovskou vůli a chuť na sobě pracovat a trénovat, zvlášť to vidím u kluků v obraně panthers a u kluků v repre.

Přeci jen zkus prosím někoho jmenovat.
Jak jsem říkal, těch kluků je víc ale určitě mezi ně patří Honza Šimánek, Tomáš Svoboda, Matěj Bolek nebo Vojta Svoboda, který jezdí na všechny tréninky z Českých Budějovic do Prahy, tam je prostě obrovký nasazení. Myslím že to jsou určitě jedni z těch, kteří budou za pár let lepší než já.

Co pro tebe osobně vůbec znamená těch 20 let s Prague Panthers?
Za prvé je to skvělá zkušenost pro život jako takový. Člověk se naučí žít s hodně lidmi, naučí se je poznávat a respektovat je. Na americkém fotbale je prostě specifické to, že se spotkáš se spoustou lidí a nemůžeš být v týmu kde máš 60 přátel a přesto s nimi musíš žít trénovat a musíš se na ně umět spolehnout. A přesto že mě ten sport i stál hodně zdraví, nikdy bych to nevzal zpátky. Baví mě že pořád hraju, že se potkávám s mladejma lidma a budu šťastnej, pokud budu moci hrát i další roky. Fotbal mě navíc naučil se nevzdávat. Bylo sousta sezón kdy jsme očekávali úspěch ale nepovedlo se a potom měl člověk spoustu chutí se na to vykašlat. Když to tam padá, tak to umí každej, ale když se nedaří a potom se to podaří zlomit, to je úžasnej pocit. Když se podívám zpět, když jsme si mysleli že ty Lvy porazíme kdykoli a oni mám pak dávali a my vůbec nevěděli jak na to, ale nezklopili jsme hlavu, zvedli jsme se šli dál. To mě ten fotbal naučil.

Hodně lidí se možná ptá co ty příští sezónu, respektive zde budeš ještě usilovat o místo v národním týmu pro ME 2013?
Jojo rozhodně, s národním týmem jsem zažil krásné chvíle. Byl jsem u toho když se dával v r.2003 dohromady a panteři se začali s lvama kamarádit a byla to nádherná zkušenot. Baví mě jak se ti lidé potkají a hrají spolu. V národnim týmu jsme všichni spolu a na to se znovu těším a budu dělat maximum abych v nároďáku mohl být a bych se do týmu dostal. A nechci tam být jenom na střídačce ale pomoci týmu k dalšímu úspěchu, to je pro mna další cíl.

Chtěl by jsi na závěr tohoto rozhovoru ještě něco dodat, nebo někomu něco vzkázat?
Ano. Chtěl bych poděkovat hlavně bráchovi, kterýmu se nechtělo na druhý trénink po tom prvním na který jsem ho vytáhnul, protože ho bolely nohy ze žabáků. Ale on to nakonec celou tu dobu hrál se mnou, od prvního tréniku až do teď a já ho považuji ze nejlepšího hráče. Proti mýmu bráchovi se mi vždy hrálo nejhůř. Zaslouží si obrovské ocenění a já mu děkuju, protože se ti hraje mnohem líp, když na trénink jezdíš s bráchou a né sám. Tímto také odkazuji na naší společnou fotku v kalendáři Prague Panthers 2012 „My Prahu nedáme“ za kterou jsem vděčný.
No a také bych chtěl pozvat všechny na Super Bál Prague Panthers. Čeká je skvělá zábava, uvidí legendy toho našeho sportu, uvidí celou zdokumentovanou historii Prague Panthers za těch 20 let. A byli bychom moc rádi, kdyby přišlo co nejvíce fanoušků, kamarádů, rodičů, juniorů, seniorů. Aby viděli že ten sport který děláme je úžasný a že to všichni myslíme vážně. Že za tím stojí sposta dřiny, potu a podařilo se nám díky tomu dosáhnout nějaké úrovně a respektu v Čechách i v Evropě. A to by se myslím mělo oslavit.Není to výjmečná oslava pouze pro Prague Panthers, ale pro celý fotbal v ČR a tím je tato pozvánka určena i pro naše bývalé a současné soupeře.